Já a moje zvířátka

Pěší tůra po našem okolí.

   Já a jedna moje kamarádka Kája, jsme si řekli, že bychom se dnes (16.7.2008) mohli vydat na takovou MALOU pěší tůru.Cílem cesty bylo, podívat se po okolí, na nějaká dosud neobjevená místa.Ještě, než začaly prázdniny jsme se já a další kamarádi dohodli, že bychom si o prázkách mohli natočit takový malý, amatérský fantasy film.No ,a protože ve filmu figurují dvě srany- jak dobrá, tak i zlá, chtěli jsme najít přírodní místa s ponurou, i příjemnou náladou.Tak jsme se vydali na cestu.Bylo tak půl,či třičtvrtě na tři.Já, v džínách,teniskách a v rukou dřímám igelitovou tašku, ve ktetré mám mikinu a šaty, které by se daly použít ve filmu a Kája, v džínové sukni, tílku a pantoflích.Vyrazily jsme skrz vesnicí, a dále polní pěšinkou.Šli jsme celkem dlouho a pořád a pořád si povídali o všem možném i nemožném. Pak  jsme narazili na menší rozcestíčko, kde jsem Káju zavedla do lesního porostu.Proplétali jsme se větvemi, a sesouvali jsme se do jakési ,,škarpy,,.když jsme byly až úplně dole, uprostřed toho všeho, se linul maličký,uzoučký potůček.Řekli jsme si, že se vydáme podle něj a šli jsme.Jak v posledních dnech sužovaly ČR různé hurikány a bouřky, bylo všude po zemi i dosti ve vzduchu napadaných,vyvrácených a zlomených stromů, že by se s tím dalo topit spoustu zim.
    Uchopila jsem tedy pevně igelitovou tašku a šli jsme po břehu potůčku dál a dál.no, břeh někdy vypadá docela jinak.Tohle bylo spíš bahniště.jak jsme šli hlouběji a hlouběji do lesa, potůček se kroutil, zúžoval a zase naopak roztahoval, bylo tu spousta mechem porostlých kamenů, potůček byl průzračně čistý a krajina prostě-až na nějaké výjimky krásná.už jsme s Kájou zpozorovaly několik míst, které by se k různým scénám krásně hodily.Kája, si však svou obuv nevybrala nejlépe.Bála se jít potůčkem, jelikož by se jí boty mohli rozlepit, ale zase, lézt po strmém kraji, jako jsem občas, když už nebylo kam se pošoupnout ,lezla já, v pantoflích moc dobře nešlo.tak si tedy Kája opatrně stoupla do potůčku, ale to neměla dělat.Zrovna to bylo místo, kde bylo jílové podlaží a nebyl tam štěrk, ani oblázky, které jej jinak tak krásně vystýlali.Kája se začala do bahna nořit.Chudák, když se jípodařilo se z bahna dostat, měla úplně zbahněbné boty i nohy.No, ale to nebylo tak hrozné.Dál jsme se prokousávali změtí jehliček a lístků, no a také k naší OHROMNÉ RADOSTI!!! také spoustou pavučin.
   Když jsme se přesunuli dále, něco vedle mě vyskočilo z vody.Nejprve jsem se dost vylekala, neboť jsem se sama strašilka, že tu budou divoká prasata,klíšťata atd... no, ale naštěstí to byl jenom skokan.Kája ho chytila, každá jsme si ho pohladila, a než jsme ho stačily políbit-což by ani jedna z nás neudělala,leda kdyby se proměnil v B.B a V.M- iniciály nepovolané osoby nesmějí znát , vyskočil a už pádil pryč.Pak jsme zpozorovaly ještě jednu, kterou jsme nechali volně plavat a šli jsme dále.
   Když jsme přešli, celkem bez nějakých velkých problémů, tedy až na Kájiny časté pády, přes takový divný, velký ostrov, který kolem dokola obklopoval ten- mělký potůček, dorazily jsme k pískovcovému(nebo z čeho vůbec byl) převisu, ve kterém byly vyhloubené nory.Přešli jsme ho a obdivovaly.Je tu opravdu kráásná krajina.Avšak, když jsem jednou prohodila, že je dobře, že nás ještě nenapadla okřídlená klíšťata a -okřídlené mouchy- což jsou vždycky okřídlené-pokud jim křídla neutrhnete- stalo se to, co jsme nečekali.napadli nás opravdu podivné mouchy, spousta divných šedých much, které se na nás začali přicucávat-jako klíšťata a ty nás dohnali dále. To byla opravdu dě¨sivá pasáž naší cesty.Mno, už jsme měli opravdu spoustu míst, které se chystáme použít.To by nám celkem stačilo.Dále to už ani nešlo.Byly všude obrovské kopřivy.Ale zpátky stejnou cestou se nám jít už nechtělo.
   Řekli jsme si tedy, že já -protože mám kalhoty-půjdu první a budu kopřivy vysekávat.Ovšem, to by nebylo dobrodružství, kdyby se něco nezvrtlo.Museli jsme se tam nejprve dostat tak, že jsme se museli ještě více sesunout-opravdu strmě sesunout blíže k potůčku a pak ho na celkem širokém místě přeskočit.Já, jsem-slanila- celke dobře, ale Kája, jako už asi po stopadesáté upadla.To byl opravdu povedený pád.Mít ssebou kameru, tak už je to na youtube. pak jsem vzala klacek a přeskočila potůček.Kája to (teď bez pádu) zvládla skvěle a šli jsme-teď na opačném břehu vstříc obrovkým kopřivám a husté trávě.jak jsme tak šli, všimla jsem si kousek od nás velké hromady.zadívala jsem se trošku více a zjistila, že se hýbe.bylo to ohromné mraveniště.Rychle jsem se koukla na nohy a začala poskakovat.Lezla po mě spousta mravenců.Kája začala taky rycle hopsat a už jsme se hrozně smály a křičeli.,,Oni nás sežerou, oni nás sežerou!!!" No,smáli jsme se, protože je jasné, že by nás sníst nemohli.Koukli jsme se dál a vyděli další, a další a další mraveniště.Skoro celý břeh se hýbal.Rychle jsme tedy skočily na ten , po kterém jsme sem přišli a po několika dohadách, kudy odtud, jme vylezli až úplně nahoru, kde jsme znovu viděli to krásné sluníčko a stály jsme zase u pole.Teď jsme však nevěděli, u jakého.Jediné, co jsme na začátku cesty, i teď slyšeli, byl kombain.
    No, řekli jsme si, že půjdeme pořád dál ,a že někde vyjít musíme.Že se vracet nebudeme. Cesta sem byla krásná, namáhavá a místy děsivá a dosti nepohodlná.Mám však kromě tohoto i krásný suvenýr.Cestou z lesa, jsem na zemi našla parůžek.malý parůžek.Ale jako suvenýr-a jako zbraň po celý náš zbytek tůry mi posloužil skvěle.Teď ho mám doma na poličce vystavený.No ,ale tímto příběh z daleka nekončí.
   Kousek od lesa, směrem -znovu, ale tentokrát po poli-dolů, jsme našli krásný,nový posed.vylezli jsme na něj a rozhlíželi se po krajině.je zde krásně.pod námi byla kráná,velká louka, kterou ohraničoval kolem dokola les, a ¨my si už představovali, jak tam hlavní hrdinka našeho filmíku tryská na koni.No, dost kochání, a jde se domů.Šli jsme po té louce a slyšeli nenadálý zvuk.Brzy jsme se ale uklidnily.Byli to lidé.No, copak se stane něco, kdy se trošku pobavíme, řekla jsem si a nahlas zachrochtala.Pak jsem napodobovala spoustu dalších zvířat a lidi jsme už neviděli.Hledali jsme cestu do lesa, která není zarostlá kopřivami a našli jsme.teď už jsme ale vůbec nevěděli, kde jsme.Šli jsme prostě za nosem.Naštěstí jsme vyšli na polní cestu , kterou jsme se dostali, na ještě věěětší louku, než byla ta předešlá.kolem dokola jí lemovalo spousta posedů, naštěstí neosídlených a tak jsme si na jeden zase vylezli.Zkoušela jsem, jak se nese přes hluboký les ozěna a bylo to opravdu něco.Zakvílela jsem a zřetelně jsem se slyšela ještě tak tři sekundy poté.pořád jsem něco vykřikovala a najednou jsme uslyšeli dětské hlasy.Te´d to bylo jasné.Ani jsme se tolik nestratily.Byl to dětský tábou Hryzeli.
    Šli jsme tím směrem a na cestě jsme viděli nějaého kluka a holku.Šli kousek před námi a zašli do tábora.Kluk, který tábor hlídal si myslel, že jdeme taky a nechal bránu otevřenou.Pak, když jsme je přešli jí pak s divným pohledem ve tváři zavřel.No, tak te´d už jsme ve vesnci.Asi tak tři-čtyři ilásky od té naší.Řekli jsme si, že se ještě půjdeme schladit do zdejšího rybníka-nakonec jsme si zvlažily pouze nohy a šli domů.Po silnici,já s puchýři na patáchja Kája,od sezení u rybníka s mokrým-snad úplně celým zadkem.Ale stálo to za to.Řekli jsme si, že vezmeme ještě jednu kamarádku a půjdeme na dvoudení pěší tůru a budeme spát pod stabnem/širákem. To se ještě všechno uvidí, jak to bude.